Den 9. - USS Arizona
26.9.2011
Pravděpodobně horko způsobilo, že se probouzím hodinu před plánovaným výjezdem. Pouštím se rychle do dopsání blogu a ani ne po půl hodině to mám hotové. Dneska máme velmi lokální snídani. Včera jsme koupili párky a toustový chleba.
Mortis čte složení z obalu a podle jeho překladu je tam varování, že párky mohou obsahovat stopy masa. Doufám, že tomu tak opravdu bude. Stačí tedy vyřešit poslední problém, jak nacpat párky do mikrovlnky bez toho, aniž bychom měli nějaké nádobí. Drsnější povahy navrhují, dát to natvrdo jen na otočný talíř. Mortis přichází nakonec s vítězným návrhem. Párky dáme do hrníčku s vodou a ten do mikrovlnky. Máme takový hotelový Hot Dog. Pravděpodobně nejsme sami, kdo podobný problém řeší, protože ještě v SF jsem na CNN viděl pořad, který se zabýval tím, jak si na hotelovém pokoji vykouzlit hostinu jen pomocí věcí, které jsou dostupné. Jedním z návodů bylo dát vajíčka do alobalu a přejíždět je tak dlouho žehličkou, až má člověk omeletu.
Ale zpět na Hawaii. Vyrážíme krátce po 8 a míříme k památníku japonského útoku na Pearl Harbor. V autě cestou probíráme Mortisovi skype rozhovory s rodinou. Lea chtěla projevit pochopení a ptala se, jak dlouho jsou s manželkou spolu. Mortis odpověděl, že to je historie a že dějepis ho nikdy nebavil. Jinak nás zlobí navigace, kterou zajistila Lea na Aukru. Je fajn, že na vás mluví Liška. Ale pokud navigace vydrží bez baterie jen hodinu a ještě se každé tři minuty resetuje, tak máte chuť navigaci i s Liškou odnavigovat do míst, která zaručeně nemá uložené v paměti*. Tentokrát se k obvyklým problémům přidává i to, že adresu „1st Arizona Memorial road“ prostě nezná. A Liška taky mlčí. Takže využíváme navigaci, kterou mám na mobilu. Ano, po zkušenosti z Alamedy jsem si už mapy Hawaie nainstaloval s předstihem. Po kratším bloudění dorážíme okolo 9:20 k památníku. Parkoviště je poměrně plné, což by taky mohlo znamenat, že se jen tak nedostaneme na bitevní loď Arizona. Kolem parkoviště jsou vysázené a rozkvetlé strelície.
Do celého areálu je vstup ze zákona zdarma. Pravděpodobně se jedná o skryté budování amerického patriotismu. U vchodu musíme nechat všechny batohy a jejich úschova už zdarma není (3 USD). Míříme si vyzvednout vstupenky na prohlídku USS Arizony. Je to po skupinkách a samotný památník je nad potopeným vrakem této lodi a jezdí se k němu lodí. Jak se blížím k pokladně, tak zaregistruji, že předchozímu návštěvníkovi říká číslovku eleven. I v tom vedru mě to orosí, protože dvě hodiny času, abychom si počkali na 11:00 opravdu nemáme. Naštěstí dostáváme lístky na 9:45. Zbývá 20 minut času a tak si jdeme jen z rychlíku prohlédnout další části memorialu. Kromě USS Arizona je zde cca 10 dalších „atrakcí“. To zahrnuje ponorku, letecké simulátory, další dvě bitevní lodě, muzeum letectví a několik výstavních síní. Hrubým odhadem je to minimálně tak na jeden a půl dne, pokud by to člověk chtěl opravdu vidět všechno. Chmurné myšlenky na to, jak nás tlačí čas, jsou zahnány nutností přesunout se k nástupu do lodi, odvážející návštěvníky k památníku Arizony. Cestou si půjčujeme audio průvodce (ano, dalších 7,5 USD) a poté se zařadíme do fronty. Ještě před lodí shlédneme v kině popis toho co a proč se stalo. Film byl asi na 20 minut a pak už jdeme do lodi a jedeme na Arizonu. Platí zde zákaz telefonování a mluvení nahlas (z úcty k mrtvým). Samotný památník je vystavěn nad potopenou lodí, za které je vidět několik pozůstatků. Jedním z nich je například bývalá dělová věž číslo 3, kterou jsem původně považoval za komín. Z lodi stále uniká topný olej. Denně přibližně 2-9 litrů- A vzhledem k těm, kteří jsou pohřbeni v Arizoně se neuvažuje o tom, že by se s tím cokoliv dělalo. Kamarádi pohřbených věří, že jim takto jejich kolegové posílají vzkazy. Asi po 20 minutách jsme opět odvážení nazpět. Rychle si vyzvedáváme zavazadla a vyrážíme na západní pobřeží.
Lea se nemůže dočkat koupání a tak po 30 km zastavujeme u Nananuki Bech Parku. Vrháme se do moře a to nás svoji silou vrhá zase nazpět. Klidnější moře je cca 10 metrů od břehu. Koupání je při místní teplotě osvěžující a vydrží nám to přes hodinu. Pavel si našel novou zábavu. Lehne si do moře, nechá se první vlnou 10 metrů vyhodit vpřed a pak opět stáhnout zpět. Nastal čas oběda a vyrážíme hledat něco k jídlu.
Všeobecně mám pocit, že jediné dvě činnosti, které zde člověk dělá, je válení se u moře či v moři a pořádání jídla. Místní to dovedli k dokonalosti a k plážím jezdí ve velkých skupinách (jaki jinak než v autech) patřičně vybaveni – velké stany, poskytující dostatek stínu, grilly, hudba pouštěná z aut, spoustu jídla, pití i chlastu, lehátka i sedátka atd. Není problém během pár hodin vidět několik desítek takovýchto velkých skupin. Mortis si vybere Čínské bistro a objednáváme víceméně naslepo. Na jídlo nezvykle čekáme asi 25 minut, takže to věra v klimatizované místnosti nevydrží a jde se ohřát ven. Jídlo za moc nestojí, jenom Lea s Mortisem mají něco extra a to velmi červené maso. Barva odpovídá syrovému stavu, ale pravděpodobně jeto jen v něčem namočené. Mortis se dobrých dvacet minut odhodlává vzít si toho jen sousto. Nakonec poměrně nebojácně spořádá asi tři a zbytku se nedotkne. Celou další cestu si z něj děláme srandu, že na misce nechal to nejlepší a že se tam klidně vrátíme, když mu to tak chutnalo. Vedle bistra je obchoďák, takže si tam nejen Mortis jde spravit chuť. Tu, jemu i mě, nakonec spravují 2 donuty pro každého. Jinak Američané jsou opravdu zvyklí vše kupovat ve velkém. Mlíko i vodu lze nakupovat v baleních po galonech, chipsy pak klidně i po kilech. V podstatě mám z velikosti balení pocit, jako kdybych chodil po MAKRU. Pokračujeme s průběžnými foto zastávkami jízdou po pobřeží, až dojedeme na konec silnice. Po nezbytném, a já dodávám všeobecném focení se vracíme nazpět, abychom se opět ponořili do vln Pacifiku. Já i Mortis už máme dnešního cachtání dost, tak zůstáváme v autě. Po koupání míříme na nákupy do Walmartu, ale jsme poměrně vysokou cenovou hladinou zklamáni, tak naše nákupy ani nestojí za zmínku. Po návratu ještě smlouváme u stánku ve Waikiki cenu triček a jdeme opět na pokoj ulehnout.
Autor: Superadmin NETservis | Sekce: USA - západ 2011 | Tisk | Poslat článek známému