Den 7. Japanese Tea Garden
24.9.2011
Ááááá. První den, kdy mě musel vzbudit budík. Dneska bych si klidně přispal, ale je to poslední den, takže má člověk povědomě v hlavě, že toho chce stihnout co nejvíc. Ráno jsem ještě asi půl hodiny na Internetu a pak zkouším dostatek kousek žvýkačky z kraťas, což se mi ručním mytí nedaří. Fénem suším kraťasy, Pavel mi mezitím okupuje notebook a datluje e-maily (jde mu to jak šnekovi závodní jízda).
Spěcháme na snídani, já nemám hlad, takže nechám, ať se Pavel nacpe burittos. Kafe si pak bere s sebou, stejně jako burittos (takže zblafnul pouze hashbrown) a běžíme na autobus. Ten nám sice ujede, ale naštěstí linka 5 je poměrně frekventovaná a za 3 minuty jede další. Autobusem míříme k Japanese Tea Garden, která je umístěna na začátku (z pohledu centra SF) Golden Gate Parku. Čajová zahrada má každé pondělí, středu a pátek vstup do 10:00 zdarma, takže vidina ušetřených 7 dolarů nás žene vpřed. Díky mě vystoupíme o zastávku napřed, takže do zahrady skoro dobíháme. Do 10:00 zbývají celé 3 minuty, když vstupujeme do zahrady. Vzduch je krásně chladný a vlhký, jednak díky parku a jednak k blízkému pobřeží. Všude je rosa. Pavel vytáhne v japonské zahradě zcela nestylově mexické burittos a zbodne je na posezení. V zahradě po ránu není příliš lidí, ale okolo 10:30 se začíná docela zaplňovat. Úzké chodníky, bonsaje, pečlivě upravené jehličnany i listnáče, zmenšenina japonského chrámu a jezírka – to vše vytváří krásný soulad. Člověk má pocit, že by zde měl maximálně šeptat, chodit velmi pomalu a vcítit se tak do té správné atmosféry. To se ovšem střetne s myšlenkou, že máme na prohlídku maximálně hodinu, a pak se musíme vracet na hotel. Pavla rozněžní pavučina s kapkami rosy a nedá jinak, než ať mu ji vyfotím na památku. Kromě keříků a rostlinek se sem tam proběhne ve větvích veverka a pod pagodou narazíme i na skunka. Já jsem si teda původně myslel, že by to mohl být míval, ale Věra tvrdí, že to byl skunk a ptá se Pavla, jak daleko od něj byl. Zajímalo by mě, kolik lidí na úplný úvazek je potřeba, aby se takovýto krásný kout alespoň udržoval. V zahradě by se dalo vydržet několik hodin, a začínám litovat, že jsem ráno věnoval půl hodiny internetu. Jenom fotografování odhaduju tak na tři hodiny. V 11:10 už se opravdu nedá svítit a musíme jít na autobus.
Samozřejmě nám opět pětka ujede. Nastupujeme do další a míříme zpět. Z autobusu si všimneme, že na jednom obchodě svítí neon s nabídkou Krušovic. Ještě než se dostaneme do hotelu, tak máme jeden cíl – Painted ladies. Jde o 5 domečků v kopci, které jsou vedle sebe a každý má jinou barvu. Zastávka autobusu je pár ulic od tohoto „zázraku“. Po vystopení vyndaváme mapu, abychom to co nejrychleji trefili. Během dvou vteřin se u nás zastavuje nějaký důchodce s tím, zda nechceme pomoci. Vysvětlí nám cestu a my rychle odcházíme. Asi po 3 ulicích Painted ladies opravdu nacházíme, ale jsme zklamáni. Barva na baráčcích je už notně omšelá, takže nám nepřijde, že jde o něco extra. Kolem je tak 20 turistů, kteří si ladies fotí. Uděláme v rychlosti jen pár záběrů a vracíme se rychle na zastávku. Do hotelu dorazíme s patnáctiminutovým zpožděním a další čtvrthodinu nám trvá, než dobalíme a pokoj definitivně opustíme. Na recepci se odhlašujeme a vracíme přístupové karty. Pavel podepisuje účet (6 nocí za 589 USD) a my máme ještě posledních 45 minut k tomu, abychom něco podnikli. Věra zůstává u recepce v hotelu a tak u ní necháváme zavazadla a svižným krokem míříme k přístavišti, kde si chceme znovu projít budovu terminálu. Není moc času na zbyt, takže uděláme pár fotek, ochutnáváme čokoládu se solí a zase spěcháme nazpět. V 13:15 jsme opět na recepci, bereme kufry a jdeme na sraz s Mortisem. Ten ukončil svůj kurz angličtiny a obdržel za odměnu certifikát (nebylo to úplně za odměnu, ale za test).
Společně pak všichni se jdeme najíst do jedné z hamburgráren. Uvědomuju si, že jsem dneska nesnídal, takže si dávám opravdu velký bacon hamburger. Mortis vypravuje historku, jak si dal někdy v minulém týdnu čínu – sečuan, bylo to tak pálivé, že u následného apple pie vůbec netušil, jakou má chuť. Poměrně rychle nacházíme terminál, odkud jednak odlétají vnitrozemské lety a jednak odkud lítá Delta. Terminál je hodně prázdný a cestujícím zpříjemňuje čekání několik akvárií s živými rybami. Pravděpodobně tady zaměstnávají někoho s funkcí rybyčkáře. Co naopak znepříjemňuje cestování je fakt, že musíme při letu do Honolulu platit za zavazadlo. veselou historku z natáčení nakonec zařídí Mortis, když při boardingu nemůže asi 5 minut najít pas s palubním lístkem. Nakonec ho zachráníe Lea, která mu ho nakonec najde v postranní kapse jeho zavazadla. Mortis si pak ještě 10 minut opakuje, že si to tam přece takhle blbě nemohl dát sám. Při pětihodinovém letu nedostaneme skoro žádné jídlo, asi Delta přešla do skupiny low cost aerolinek. Cestu využívám ke čtení Švejka na Kindlu a taky k psaní blogu. Asi na 30 minut se mi daří usnout. Jirka s Pavlem vtipkují, že do nás určitě narazí padající satelit. Kromě toho nás čekala obvyklá zábava vyplňování celních formulářů (ano i při letu z USA do USA) a k tomu ještě jeden formulář od ministerstva obchodu. Pokud to bylo myšleno jako věc, která nás má za letu zabavit, tak se to na 30 minut podařilo.
Přistáváme v Honolulu už za tmy a posouváme si čas o další 3 hodiny nazpět. Venkovní vzduch je jak v pračce. Jestli je tady v noci takhle vedro, jak tady bude asi přes den. Jsme zklamaní z toho, že nedostáváme na uvítanou květiny. Pavel nás zmate informací, že auto máme rezervované u autopůjčovny Dollar. Nasedneme tedy do autobusu dané autopůjčovny a až poté z Pavla vypadne, že to vlastně máme rezervované v Alamu. Takže návrat a tentokrát nástup do správného autobusu. V Alamu si půjčujeme SUV. Navigace nechce naskočit, ale pak i s hlasem od lišky se to rozjede. Pavel testuje, jak se mu řídí s automatikou a začíná si na to zvykat. Hotel máme asi 11 km od letiště a 40 metrů od pláže. Po 20 minutách jízdy jsem u hotelu. Pokoje jsou poměrně luxusní a narychlo vyrážíme na večeři. Poté si na uvítanou kupujeme sladké víno, které si bereme s sebou na pokoj. Aloha!
Autor: Superadmin NETservis | Sekce: USA - západ 2011 | Tisk | Poslat článek známému