Den 6. - Golden Gate Bridge
23.9.2011
Začínám tu spát čím dál tím lépe. Dneska jsem to vydržel až do 6:30. Ještě tak měsíc a budu opravu spát 8 hodin denně. Venku je krásně jako vždycky. No dobře, tak není. Dneska je první den, kdy je venku zataženo a mlha. Takže některým mrakodrapům není vidět až do horních pater. Výměna kraťasů za džíny je adekvátní odpověď na změnu počasí. S Pavlem vyrážíme po 8 na snídani. Pavel posnídá dva burgery. Já si dávám smažený sýr a v mini-občerstvení si kupuju sendvič. Je v něm něco strašně pálivého, takže si normální chuť vracím žvýkačkami.
Včera se od nás odpojil Honza, Mili a Mirka, kteří si projedou pobřeží, zatímco my budeme na Havaji. Spěcháme zpět do hotelu, kde máme sraz s Věrou a Leou. Společně pak vyrážíme hledat autobus číslo 30, který by nás měl dovézt k parku Fort Mason. Do zastávku najdeme podle autobusu a ještě stihneme do něj na poslední chvíli naskočit. Nejsme si úplně jisti, kde vystoupit. Věra se vydává na průzkum k řidiči a signalizuje nám, že máme vystoupit právě teď. Vystoupíme, ale Věra nám pro změnu signalizuje nástup. Zadní dveře už se zavřely, takže přebíhám k řidiči a opět nastupujeme. Řidič je asi zvyklej, takže nehne ani brvou. Vystupujeme o několik zastávek dále. Přes park se dostaneme k autobusu číslo 28, který nás odveze ke Golden Gate Bridge.
Mlha naneštěstí nemizí. I zde platí Murphyho zákon, čím blíže jste mostu, tím více mlhy. Asi jsme si veškerou kliku vybrali v minulých dnech. No alespoň na všech fotkách nebude modrá obloha. Když už jsme u té mlhy, tak ta je v San Franciscu opravdu pověstná. Vítr prohání teplý vzduch nad studeným mořem, to vzduch ochlazuje a vzniká mlha (více info třeba na Wikipédii pod heslem San Francisco fog). Mlhu si interně dělím na to, že je nad mostem, pod mostem, za mostem a přes celý most.
Po nezbytném fotografování mostu z dálky a fotografování sebe sama před replikou lana, které celý most drží, vyrážíme na most, tedy v podstatě do mlhy. Všichni se shodneme, že když už nic jiného, tak ten most alespoň celý přejdeme (cca 2,2 km). Most se trochu klepe, jak přes něj přejíždějí těžké náklaďáky. Ročně přes most projede 40 000 000 aut. V podstatě se pořád natírá barvou podobně jako Eiffelovka. Cestou nás předběhne asi 12 členný sportovní team. Ostatně jako všude jinde, i zde hodně lidí běhá. Osobně to moc nechápu, protože na mostě je příšerný smog a v okolí mostu je dostatek jiných vhodných ploch k běhání. Někde na mostě jsou umístěny silné klaksony, které v mlze upozorňují lodě na to, že je před nimi most. Při každém zahoukání se zvuk od oceli odráží a prozvučí to celý most včetně blízkého okolí. Nechtěl bych bydlet poblíž mostu, to má pak člověk budíček každou chvíli. Jinak pro chodce je určen pravý okraj mostu (z pohledu od SF) a pro cyklisty naopak levý okraj mostu. Mezi tím je 6 pruhů pro silniční dopravu. Asi uprostřed mostu asi 2-3 vteřiny nejede ani z jedné strany žádné auto a na tu chvíli se okolo nás rozhostí úplné ticho. Cestou na druhou stranu není skoro žádný vítr a teprve až při cestě nazpět se do nás pořádně opře. Ve vodě zahlídneme několik šplouchajících hřbetů, Pavel tvrdí, že to jsou určitě delfíni. Po obhlídce mostu se vracíme zpět na vyhlídkovou terasu.
Část mlhy se na chvíli zvedne, takže opět zuřivě fotíme. Pod mostem je pevnost, která za občanské války měla střežit vjezd do San Franciské zátoky. Sejdeme k ní a cestou se obdivujeme rozmanitou vegetaci, která je všude kolem. Ještě před pevností strhnou naši pozornost surfaři, kteří pod mostem čekají na tu správnou vlnu, aby si mohl pořádně užít.
Pevnost má 2 patra a střechu. Je v ní několik menších expozic (ženy ve válce, černoši ve válce, stavba mostu atd.). Nejvíce zajímavý je ale stejně pohled na Golden Gate Bridge ze zdola. Most se střídavě schovává v mlze a střídavě z ní zase vykukuje. Fotíme oboje. Do centra se vracíme pěšky. Po pár stovkách metrů mlha mizí a my si opět užíváme sluníčko. Na nedalekém molu nás zaujme pelikán, ke kterému je možné se přiblížit na jeden meter, aniž by uletěl. Celé okolí Golden Gate Bridge je park s ideálními podmínkami pro pikniky a odpočinek obyvatel SF. Jdeme podél pláže k Paláci umění. Ještě se na chvíli zastavím u těch pláží. V podstatě k těm hlavním vede silnice, jako ke všemu v Americe, není nad to si až na pláž přijet v autě. Palác umění je napodobenina antických staveb, propojená s jezírkem. Stejně jako všichni ostatní turisté opět spouště našich fotoaparátů cvakají. Potkám tu i jednu svatbu, která se zde fotí – z tohoto místa budou určitě super fotky.
Na zbytek cesty do centra využíváme opět autobusy. Ty nás dovezou k Ghirardelli plaza (dříve zde byla továrna na čokoládu), kde si dáváme zmrzlinu. Dvojice v obchodě má nastavenou dělbu práce. Holka za pokladnou přijímá objednávky a vybírá peníze, chlap u zmrzliny pak objednávky vydává. Zmrzlina je chuťově výborná, ale velmi rychle taje, takže za chvíli mám opatlané skoro všechny prsty. Naše další kroky míří na Fisherman's Wharf, konkrétně do proslavené restaurace Boudin. Tam si Lea dává místní specialitu – rybí polévku v chlebu. Boudin je nejen restaurace, ale také pekárna, takže chleba si dělají vlastní. Stejně jako mnoho dalšího pečiva. Mají pečivo ve tvaru kraba, želvy, vína atd. Dokonce pečivo z pekárny cestuje za pomocí košů ukotvených ke stropu z pekárny, přes restauraci k výdeji jídla – je to na pohled velmi zajímavé. Ochutnávám od Ley polévku a je opravdu výborná. Velmi jemná a skvělá chuť.
Holky jdou potom nakupovat a my jdeme s Pavlem na prohlídku ponorky USS Pampanito. Mimochodem účet z Boudinu se dá použít jako 2$ sleva právě na ponorku. I když je ponorka v přístavu, tak se poměrně dost houpe. Scházíme z paluby do 2. podpalubí. Prohlídka začíná u torpédometů a několika vystavených torpéd. Celkem se na ponorku vešlo 24 torpéd. Přes strojovnu pak pokračujeme okolo místnosti na spaní až do velitelského stanoviště. Měl jsem obavy, jak se ponorkou budu s batohem na zádech protahovat, ale evidentně je to projektováno na průměrného Američana (bez batohu), takže se vejdu s batohem bez problémů. V audio průvodci se dozvídáme, že na ponorce byl od motorů příšerný hluk (takže se námořníci dorozumívali signály) a vedro. Ponorka mohla bez vynoření zůstat pod vodou dva dny. Prohlídka končí u druhého torpédometu. Moc si nedokážeme představit, jak se sem vešlo 80 námořníků. V jednu chvíli se na tuto ponorku vešlo dokonce ještě o 73 námořníků více, když na jedné ze svých plaveb ponorka zachránila britské a australské námořníky z potopené lodi (byli ve vodě 4 dny a hodně z nich byli pokryti ropou). I když jsme plánovali, že nám prohlídka zabere tak 45 minut, tak nakonec vylézáme z ponorky až po 1,5 hodině. Za druhé světové války sloužilo na ponorkách 1,6ˇnámořníků z celkového počtu, ale ponorky potopili 55% nepřátelských lodí.
Po obhlídce obchodů máme i my hlad. Volíme Boudin a dáváme si jejich speciální nabídky, tedy, že si za sníženou cenu můžeme objednat 2 jídla (od druhého jen poloviční porci. S Pavlem si tak dohromady dáváme: rybí polévku, polévku s hovězím, fazolemi a chilli, cesar salát a sandwitch. Vše je výborné. U mě vede rybí polévka a cesar salát. Na hotel se vracíme večer tramvají F. Na pokoji zjišťujeme, že i přes mlhu jsme spálení. Možná se domů vrátím jako Červená karkulka.
Autor: Superadmin NETservis | Sekce: USA - západ 2011 | Tisk | Poslat článek známému