Den 5. - USS Hornet
22.9.2011
Ani dnešní ráno nemohu dospat a budím se opět předčasně. Zatímco většina naší skupiny si zopakuje výlet na velryby s nadějí, že tentokrát už to určitě vyjde, já jsem si naordinoval individuální program. Okolo 7:30 jsem už u terminálu trajektů a fotografuji odsud Bay Bridge s východem slunce. Včera na to nebyl moc čas, tak jsem si to prostě dneska zopakoval.
Všude je klid a bezdomovci ještě spí. Focení ráno má kromě měkkého světla výhodu právě v oné prázdnosti ulic. Na trávě jsou všude velké kapky rosy, a tak dělám několik snímků s Bay Bridge na pozadí. Teprve při tomto focení si všimnu, že Bay Bridge je dvoupatrový. V horním patře je směr do Oaklandu a v dolním opačný do centra San Francisca. Obrovské americké tyráky na něm vypadají jako angličáky. Jediným problémem při focení tak zůstávají dráty od trolejbusů a tramvají. V SF je díky tomu asi lepší vzduch (i autobusy tu jezdí na hybridní pohon), ale fotit se v tom prostě nedá. Je to taková fotografova noční můra. Po hodině se přesouvám do parku Yerba Buena Gardens, což je menší park uprostřed města. Cestou fotím ještě několik mrakodrapů. Ani si nevšimnu, že překážím u výjezdu z parkoviště na což mě asi po půl minutě upozorní klaksonem drobná Asiatka za volantem. Usměje se přitom, že to chápe. Žádný vztek, žádné naštvání, prostě to řeší s klidem.
V parku jsem za chvíli a užívám si ten klid. Kromě mě tu jsou opět jen cvičící důchodci. Uvědomím si, že jak v parku, který vidíme z okna hotelu, tak zde, cvičí v podstatě jen důchodci asijského původu. Nikdo jiný. Takže běžný americký důchodce bud pravděpodobně u TV. Tráva má na sobě stále rosu a chodit po ní je podobné chůzi po mechu. Na jednom konci parku je bruslařské hala a před ní dětské hřiště. Všechny maminky jsou schované s dětmi ve stínu. Po hodině fotografování se vracím zpět k terminálu. Cestou si kupuju snídani v nějakém mexickém fast foodu. Dávám si dvě menší burrito a k tomu bramborové roesti. Pomalu se začínám orientovat co je co v mexické kuchyni. Burrito je směs masa, zeleniny, vajíčka a salsy zabalená do kukuřičné placky. Tacos je to samé, ale placka je otevřená (a ještě se dělí na soft nebo crispy). Quesadilla je opět to samé, jenom placka je zapečená. Burrito a Tacos už jsem vyzkoušel, tak mi zbývá už jen tak Quesadilla. Nachos nepočítám, to nepovažuji za plnohodnotné jídlo, ale spíše za přílohu.
Snídani si beru jen „to go“ a mířím k přístavu. Odkud chci odplout na ostrov Alameda (čte se Alamída), kde je letadlová loď Hornet, proměněná na muzeum. Alameda je trajektem vzdálena asi 20 minut. Kupuju si lístek a prohlížím si budovu terminálu. V podstatě nejde ani tak o budovu terminálu, jako spíše o obchodní centrum, kde je asi 60 obchůdků, bister, restaurací apod. Lístky se kupují v infocentru, které vypadá jako jeden z mnoha obchůdků. Vše je takové malé, že mi to lehce připomíná farmářské trhy. Jsou tu speciální obchody se sýry, čokoládou, houbami, mořskými plody, řeznictví, čaji atd. Vše vypadá úžasně. Ještě se sem zkusím někdy vrátit a udělat pár fotek. Pro tentokrát to nestíhám, protože trajekt mi jede za pár minut a další až za 2 hodiny. Trajekt ve stanovený čas opravdu přijede, brána k trajektu se sama automaticky otevře a pustí nás na molo a poté procházíme až na palubu. Na lodi mě zarazí, že po mě dosud nikdo nechtěl vidět lístek. Nenechám se tím rozházet a jdu na horní palubu užít si výhled na město a proplutí pod Bay Bridge. Jinak lístky se dají koupit i přímo na lodi (praktické pro případ, že někdo příliš spěchá a na loď naskočí na poslední chvíli). Kontrola lístků je tak až při výstupu. Za 20 minut jsme na Alamedě.
Muzeum USS Hornet asi nikdo nenavštěvuje, protože od trajektu tam není žádná doprava. Asi se tak nějak předpokládá, že každý má u trajektu auto nebo si zavolá taxi. No nic. Zeptal jsem se bezpečáka u trajektu, kudy tudy k Hornetu. No popsal mi to, ale rozuměl jsem mu tak polovinu. Vydal jsem se na cestu, sluníčko už před polednem pěkně hřálo a na ulici nikde nikdo. Sem tam auto, jinak opravdu nebylo vidět ani živáčka. Asi v polovině cesty jsem požádal Toma na ICQ o potvrzení správného směru. Tom mi ho potvrdil a popsal mi zbytek cesty. Cesta byla opravdu trochu strašidelná. Ulice liduprázdné a později již jen sklady. Ale narazil jsem na ukazatele směřující k muzeu, a podle nich už jsem i došel. Od trajektu to bylo cca 3,2 km. Hornet byl schovaný za ostatní lodě, ale najednou se vynořila horní paluba. Platím vstupné 16,5 dolaru v pokladně a zároveň musím odevzdat batoh. Nestačím se ani otočit a už je umě jeden z průvodců (Většina z nich na Hornetu sloužila!). Nedočkavě se ptá, jestli bych na něj neměl nějakou otázku, že by na ni rád odpověděl. Hned z aním je další, chvíli to vypadá, že se o mě poperou. Chvíli kecáme a pak se jdu podívat na úvodní video. Z paluby, kde je hangár, nedočkavě spěchám na letovou palubu. Jsem na ní kromě jedné skupiny turistů skoro sám. Procházím palubu sem a tam. Vždycky jsem měl sen projít se po palubě letadlovky a právě teď si ho plním. Po chvíli mizí z paluby i poslední skupina turistů a jsem tak na palubě úplně sám. Znovu si to užívám a fotím. Po chvíli se na palubě objeví nedočkavý průvodce, jestli bych si přeci jenom nedal „tour“ s výkladem na kapitánský můstek. Nechávám se ukecat, a ještě se k nám připojuje jedna izraelská dvojice. Tím pádem máme hodně individuální prohlídku. Hornet se proslavil několikrát. Nejdříve účastí v bitvě o Midway, později tzv. Doolittle útokem na Tokio (http://en.wikipedia.org/wiki/Doolittle_Raid) a poté vyzdvihnutím záchranného modulu Apolla 11 s astronauty Amstrongem, Aldrinem a Collinsem. Jinak Hornet je v podstatě označení 2 letadlových lodí. První byla zničena v bitvě u Santa Cruz a druhá byla pojmenována právě na počet té první a sloužila s přestávkami až do roku 1970. Jinak se budu opakovat, ale průvodci jsou extrémně nápomocní a přátelští. Vypadá to, že práce je ohromně baví.
Ještě mi zbývá, abych prošel palubu pod hangárem, která je taky přístupná. To už v podstatě probíhám, protože mi za chvíli jede loď. Vracím se k trajektu, který mi o minutu ujíždí. No jo, protože jsem se blbě podíval. Trajekt sice měl vyjíždět ve 14:30, ale z Oaklandu. Z Alamedy vyjížděl ve 14:20. To je nemilé, protože další jede za 2 hodiny.
Centrum Oaklandu, respektive mrakodrapy, jsou na dohled, to přece nemůže být více jak 5-6 km říkám si. Vyjdu tedy pešky a hned na druhé křižovatce sice zahnut správným směrem, ale do nesprávné ulice. Předpokládám, že místo, kudy jdu, patřilo dříve k vojenské základně jako ubytování pro rodiny. Nyní už je to tak z 90% opuštěné. Po kilometru vidím, že jde o ohraničené území a že se odtud dále nedostanu. Volím tedy návrat a říkám si, že doufám, že mě nikdo nezastřelí za nedovolený vstup. Oddechnu si ve chvíli, kdy se dostávám o ulici výše. Potkávám běžce a ptám se ho, jak se dostanu do centra. Odpoví otázkou, do centra čeho. Na to já, že potřebuju autobus do SF. Říká, že on autobusem nejezdí, protože jezdí trajektem. Ale že mě tato ulice dovede k Colleage of Alameda a odtamtud by něco mohlo jet. Vyrazím tak 2 km dlouhou ulicí a narážím na univerzitu, ale zastávka autobusu nikde. Namířím si to tedy opět k mrakodrapům a narážím na vodu. Lépe řečeno na záliv, tak 400 metrů široký. Most nikde. Pomalu to otáčím zpátky k trajektu, když si všimnu zastávky autobusu. Podle mapy jede do centra Oaklandu, kde je stanice BARTu. Hurá, má jet za 14 minut. Nakonec jede za 20, ale pořád lepší než nic. Začínáme se vracet do civilizace. Vystupující muslimka v šátku s dětmi nechává na zemi pohozenou botičku. Když se nikdo nemá k tomu, aby jí na to upozornil, tak se svojí průměrnou angličtinou jí zastavuji apodávám botičku. Poděkuje a spěchá z autobusu. Vystupuju v Oaklandu na 12. St. Stále ještě jsem se nevzdal myšlenky, že bych se zpátky vrátil autobusem přes Bay Bridge. Ptám se opět nějakého securiťáka u mrakodrapu, odkud jezdí autobusy do SF. Neví, jezdí BARTem. Ale zeptal se vysílačkou někoho dalšího. Tak prý je, nějaká linka NL jezdí, odněkud za 20. St. Kdo ví, co je za 20. ulicí, raději volím jízdu BARTem za 3,1 a za 15 minut jsem opět v centru SF.
Ještě se stavuji v obchodě koupit žiletky (jedna z věcí, co jsem zapoměl) a perlivou vodu. S tou je tady trochu problém, protože většina je neperlivá. Člověk musí hledat etiketu „sparkling“, zatímco jinde se tomu říká „with gas“. Na hotelu se setkávám s ostatními a večer jdeme s Pavlem do číny na jídlo. Zbývá
Autor: Superadmin NETservis | Sekce: USA - západ 2011 | Tisk | Poslat článek známému