Den 3. - Golden gate Park
20.9.2011
Ráno je úplně stejně krásně jako včera. Jestli to takhle bude pokračovat i zítra, tak nebudu mít o čem psát. Opět první hodinu nikam nespěcháme a na snídani vyrážíme až po 9. hodině. Cestou potkáváme holku, která telefonuje na ulici s fialovým sluchátkem a stočený kabel jí končí v kabelce. Fotku jsem tentokrát neudělal, příště mi to ale už určitě docvakne.
Pavel si nemůže dlouho vybrat, nakonec zakotvíme v malém bistru. Vybírám si sandwich s pestem a kuřecím masem, Pavel si dal k snídani buritos. Snídaně je tak vydatná, že opět později vynecháváme oběd. Až do 13. hodiny máme na programu shopping. První navštěvujeme North Face. Mají pěkné věci, ale bundy začínají na 143 dolarech, což není nejlevnější. Protější outdoor obchod je ještě dražší. Konečně nacházím pobočku AT&T, kde si chci koupit SIM kartu s připojením na Internet. Nejdříve si nerozumíme, ale pak se mě ujme velmi přátelský Jonathan a najdeme společnou řeč. Problém je, že mi nemůže slíbit, že to na mé Nokii bude fungovat. Internet chci, tak prostě těch 25 dolarů risknu. Chudák Jonathan netuší, že se ten den uvidíme ještě celkem 3x.
Pavel je mezitím na ulici svědkem, jak dvě nebohé oběti pouličního zloděje vysvětlují policistovi, jak byli okradeny. Dalším obchodem je Ross, kde jsou slevy. Ostatně slevy jsou podle mě stejně všude. Ceny jsou opravdu nízké - džíny za 16, sportovní trička za 7 atd. Čas pokročil a tak se vracíme na hotel na společný sraz. Ještě stačím objednat nějaké oblečení z jednoho e-shopu a spěcháme na sraz na recepci.
Společně s celou skupinou míříme do Golden Gate Park, což je park, který začíná na pobřeží a pak pokračuje asi 4 km směrem do centra. Z autobusu vystupujeme poblíž oceánu. Z ničeho nic je všude kolem mlha. Počasí se během minuty změnilo k nepoznání. Modrou oblohu vystřídala šedá, sluníčko je schováno za mraky, několika kilometrová viditelnost klesla na 200 metrů a teplota klesla cca o 10 C. A jako bonus zmíněná mlha. Zouváme boty a kráčíme jemným pískem k oceánu. Je strašně studenej. V tom by se mohl koupat Yeti a připadalo by mu to jako fajn koupel. Písek je ovšem příjemně teplej. Pavel provokativně komentuje pani, která se v mlze opaluje, že si spíše nahřívá na písku bříško. Člověk má z oceánu pocit, že je u Severního ledového a nikoliv u něčeho, co má název Pacifik. Chvíli se cachtáme a vracíme se na začátek parku. Pavel vytáhne propašovaný chleba z domova a snaží se ho rozdat mezi americké racky, což se mu nakonec daří.
Park v americkém podání znamená, že ho jak na délku, tak na šířku protíná několik silnic, kterými neustále projíždějí auta. Jinak všude vládne pohoda a po půl kilometru se vrací z ničeho nic opět původní počasí. Jako kdyby svatý Petr prostě stiskl tlačítko BUDIŽ HEZKY. To co znáte z amerických filmů, platí i zde v parku – cestou je tak možno pozorovat mnoho joggujících sportovců, ale i piknikujících rodin. Všeobecně je v parku hodně živo, někdo běhá sám, další pak ve skupině s ostatními. Prakticky nepotkáváme NIKOHO na kolečkových bruslích i když park vypadá jako ideální prostor pro tuto činnost. Jinak je celý park protkán několika jezírky, malým potůčkem, ohradou pro bizony a nádhernými borovicemi. Co by to bylo za park, kdyby zde chybělo golfové hřiště. Takže to zde opravdu nechybí. Nemusím snad ani zdůrazňovat, že i mimo golfové hřiště je jakákoliv větší travnatá plocha posekaná. V parku je i galerie, muzeum vědy a japonská čajová zahrada. Pro mě nepochopitelně jsou po pár kilometrech všichni unavení, takže na japonskou zahradu tentokrát nedojde. Budu se sem muset vrátit ještě do konce týdne alespoň já.
Do centra se vracíme autobusem. Neodpustím si opět poznámku, že místní doprava po městě je opravdu hromadná. V tramvaji i autobusu se mačkáte několika násobně více, než je tomu třeba v Praze. Nevím, zda to je způsobeno větším počtem turistů nebo všeobecně menším počtem hromadných dopravních prostředků. Vystupujeme v centru na Union street. Dohadujeme společnou večeři se srazem v 19:00 na recepci. Rozdělujeme se na tři skupinky podle pokojů a rozcházíme se nakupovat. V Old Navy nás toho moc nezaujalo, takže ještě jednou tento den mířím do AT&T, protože při pokusu nastavit v Nokii mobilní internet jsem narazil na požadavek kódu PUK2. Jonathan, jako vzorný zaměstnanec, je ke své smůle stále ještě v práci, takže se na něj s úsměvem obracím. Zatím ho úsměv nepřechází a snaží se z počítače vyrazit pro mě PUK2. Po 10 minutách nad počítačem zvítězí a PUK2 mi napíše na kus účtu. Jestli si myslel, že to tím pro něj dneska končí, tak se spletl.
Pavel chce na zítřejší výlet na velryby nakoupit jídlo předem, protože velryby jsou od 8:00, musíme tam být půl hodinu předem, takže na recepci máme všichni sraz v 6:30 – příšernej čas. Tedy ráno už asi nic nekoupíme a tak je poměrně prozíravé nakoupit jídlo předem. Po několikaminutovém boji se mi s PUK2 mezitím daří zprovoznit mobilní internet, ale potřebuji si změnit původně nastavený tarif 5 USD/10 MB dat na 25 USD/500 MB dat. Problém je, že i když jsem původně nabíjel tarif na 25 USD, tak přijatý hovor z e-shopu, kterým si ověřovali objednávku, mě přišel na 20 centů a tedy mám na účtu již jen 24,8 dolaru . Ano, tady se platí za příchozí hovory. Vracím se tedy ten den již po třetí do AT&T, to bude mít Jonathan radost. A tayk opravdu měl, když jsem mu řekl, že jsem ten zatracenej Internet rozběhl, tak ho to tak rozdovádělo, že jsme si sportovn pácli rukama - nejsou ti amíci úžasní? Moje představa, že si dobiji již jen 20 centů a změním tarif, rychle vzala za své. Jonathan říká, že nejmenší částka, kterou lze nabít, je 10 USD. Dobíjím tedy 10 dolarů a odcházím s nastaveným tarifem, pro který jsem si původně přišel. Byl to boj, ale internet je funkční.
Pavel mezitím nakoupil a kromě jídla si v potravinách koupil i bundu, kterou si předtím nemohl vybrat v několika obchodech s hadry. Vracíme se na pokoj a v podstatě jdeme ihned na recepci, protože už je čas. Vyrážíme vstříc večeři, ale ve velké skupině máme s výběrem večeře hned dva problémy. Každý chce trochu něco jiného a pokud už se na něčem shodneme, tak v daném fast foodu není dostatek místa pro nás všechny. Hodně bister má jeden, max. dva stolky, kam se v 7 lidech nevejdeme.
Při hledání večeře si všimneme, že do kopce k nám se řítí skoro úplně prázdný Cabel car. Ano, ten Cable car, na který většinou turisté stojí frontu hodinu i déle. Zapomínáme na jídlo (pokud je to vůbec možné) a vrháme se do útrob tohoto vozidla. Je to úžasný zážitek viset za jízdy z historické tramvaje. Takže se projíždíme až na konečnou a zase nazpět. Vzhledem k panujícím neshodám ohledně večeře se dělíme na dvě skupiny. Lea s Věrou si jdou něco koupit do samošky, my ostatní volíme mexické bistro. Každý z nás si vybere něco pro sebe: burritos, tacos nebo quesadillu. Pavel si omylem odnáší pití navíc, protože opovažoval za bonus k objednávce. Vracíme ho do obchodu, aby to přeci jen vrátil. Jídlo si berem s sebou do parku, kde nám dělají společnost bezdomovci, cvičící žena a ochranka nedalekého mrakodrapu, která si sem jako my odskočila na svačinu. Po jídle už jen nakoupíme něco na zítra a jdeme spát.
Autor: Superadmin NETservis | Sekce: USA - západ 2011 | Tisk | Poslat článek známému