Den 2. - Alcatraz a přístav
19.9.2011
Ráno se probouzíme do krásného dne. Z okna pokoje máme výhled na malý park. Pro nás nezvykle vidíme v parku cvičící důchodce asijského původu. Někteří cvičí tai-chi, jiní tancují a další se učí s tyčí. Protože jsme vstali docela brzo, tak první hodinu po probuzení čtu na netu zprávy a kecám s Terkou po ICQ. Potom vyrážím s Pavlem hledat něco k snídani. Předtím ještě se zastavujeme v parku na důkladnější prohlídku. Kromě cvičících důchodců a bezdomovců je v parku ještě malé dětské hřiště. Nejvíc nás na něm překvapuje jeho povrch. Je měkký jako houba a člověk se při vstupu na něj propadne o 2cm.
Po obhlídce parku nalézáme malé bistro, kde si k snídani dáváma bagely se šunkou. Prodavač na mě něco zahuhlá, a když podle mého výrazu usoudí, se jsem mu nerozuměl ani slovo, tak mi to o něco pomaleji zopakuje znovu. Nyní už jsem to pobral. Ptal se, zda chceme do bagelu ham, bacon nebo turkey. Druhou otázku, jaký typ bagelu chceme (čistý, se sezamem, s mákem, atd.) už zvládáme bez problémů a místo odpovědi mu naši volbu ukazujeme prstem ve vytríně. Vrstva vajíčka v bagelu je asi 3cm, na snídani to bohatě stačí. Během 20 minut posnídáme a vracíme se do hotelu, abychom stihli být v 10:30 na společném srazu u stanice metra.
Volíme cestu tramvají. Řidička tramvaje má povídavou náladu a tuší, že většina cestujících jsou turisté, takže během, cesty se cestující dozví spoustu věcí. Například, že jsou teprve na křižovatce a zastávka je až za ní, co je zajímavého je v okolí zástavky, kde stojíme nebo, že se tramvaj za chvíli rozjede a my se máme držet madel. Cestovat tramvají je poměrně zdlouhavé, protože jednak je po cestě hodně křižovatek a jednak se tramvaji pletou do cesty auta. Asi po 6 zastávkách a 30 minutách jízdy jsme u cíle, tedy u mola číslo 39, kde je kolonie lachtanů. Lachtani, zvyklí na turisty, se střídají v pózování před objektivy, včetně simulovaného boje.
Od mola se vracíme uličkou s obchody. Mě pochopitelně zaujme obchod s čokoládou. Prodávají se zde Ghirardelli a Lindt. Měl jsem si s sebou vzít Amedei a Michaeel Cluizel, aby věděli, co to je kvalitní čokoláda. Všechny nás pak zaujal obchod s ovocem a zeleninou. Kvalita, barvy, vůně a velikost plodů jsou skoro neuvěřitelné. Společně litujeme, že vůni nemůžeme zaznamenat. Pokračujeme obhlídkou nábřeží. Zastavuji se pro pár snímků u živé sochy šerifa, zatímco ostatní pozorují pouliční akrobatickou show.
Naše další kroky míří k Fisherman Wharf, kde je možné si koupit čerstvé plody moře.m Pozorovat porcování a vaření kraba je opravdu zážitek, doufám že to Lea zítra natočí. Ještě před nástupem na loď mířící na Alcatraz se zastavujeme v obchodě se suvenýry a oblečením (Lewis džíny za 33 USD). Jedna z prodavaček se nám chlubí, že všechny džíny mají ve 14 různých odstínech. Prozatím jsme nákupům odolali a míříme k lodi.
Před nástupem se jako všichni necháme vyfotit na pozadí plakátu s Alcatrazem, ale vzhledem k ceně 22 USD si naši fotku při zpáteční cestě asi nekoupíme. Při odchodu z focení jsem na fotografku namířil Nikona s namontovaným 200mm objektivem a vrátil ji její "cheeeese". Ani jí to nepobavilo, což bylo pravděpodobně způsobeno chybějícím smyslem pro humor nebo jsem byl ten den už 150., kdo jí to udělal. Na ostrově jsme lodí asi za 15 minut. Po vstupu na Alcatraz jsme všichni oficiálně uvítáni. Mortis, který už zde byl, nám radí, ať se vykašleme na poslouchání formalit a jdeme rovnou do filmové místnosti, než tam dorazí všichni ostatní z lodi. Film je asi na 15 minut a naštěstí jsou u něj anglické titulky, jinak bychom z něj měli asi tak polovinu. Film v kostce ukázal přerod původně vojenské pevnosti, která prožila svoji největší slávu za občanské války, ve vězení, kde byl vězněn například i Al Capone. Vězení pak bylo opuštěno a v 60. letech ostrov na nějaký čas obsadili indiáni, kteří ho prohlásili za své území. Poté už se z ostrova stalo muzeum, které ročně navštíví více než 1 mil. turistů. S pomocí audio průvodce pak do sebe dostáváme podrobnější nalejvárnu o životě v nejdrsnějším americkém vězení. Spolu s houfy ostatních turistů si prohlížíme vězení zevnitř a po 3 hodinovém zkoumání se vracíme k lodi. Jak už to na Západě bývá, tak jediný východ ven vede skrze obchod se suvenýry. Ti úchylnější si mohou na cestu zpět koupit například kopii vězeňského obleku. Z Alcatrazu se vracíme před 17. hodinou zpět do přístavu.
Chceme zkusit jízdu slavným cable car. Od tohoto úmyslu nás odradí obrovská fronta lidí, která vypadá stejně, jak když do socialismu přivezete banány a navrch pár ananasů. A pak že v kapitalismu nejsou fronty. Můžete to brát jako modelový příklad, jak vysvětlit Američanovi, co to je fronta, až s ním někdy budete probírat výhody socialistického zřízení. Kousek za frontou čeká několik prázdných cable cars, až na ně dojde řad. Toho ihned zneužíváme k hromadnému focení.
Cestou na bus přecházíme slavnou Lombart street - nejznámější klikatou uličku na světě. Nepochybuji, že ji navrhoval Hollywood, aby měl možnost točit filmy co nejblíž Los Angeles a taky, aby skrytým PR podpořil turistický ruch.
Autobusy, a ostatně i tramvaje, jezdí obvykle dost narvané, takže i sardinkám by bylo dost těsno. To má za následek zvýšení frekvence ostrých proseb ze strany řidičky, aby cestující postupovali dále do vozu a uvolnili tak místo dalším nastupujícím. Během pár zastávek se to opakuje tak 30 krát. Pokud by to řidička řekla ještě párkrát navíc, tak by lidi zcela určitě začali vypadávat na druhé straně zase ven, bez ohledu a to, že druhé a zároveň i poslední dveře jsou uprostřed.
Celý den jsme od snídaně nic nejedli, takže je nejvyšší čas přepnout na gastro turistiku. Zasekli jsme se u klasické filosofické otázky - hamburg nebo nudle, která nás rozdělila nejen verbálně ale i geograficky. Já, Pavel a Mortis volíme noodle bar. Po objednání jídla nám donesou vodu s ledem, a to zcela zdarma. Tím překvapení nekončí, protože stačí, abyste upili několik loků vody a jako fretka se kolem vás mihne servírka a vodu Vám dotankuje. To se během jídla opakuje několikrát a opět je to zdarma. Po příjezdu zpět to zkusím navrhnout v čínských bistrech u nás jako impovement. Doufám, že mi neodvětí, že by taky jako vylepšení, mohli přejít na americké ceny. Všeobecně obsluha je velmi svižná a takový team na výměnu pneumatik v F1 by se zde mohl rychlosti učit. Asi 2 minuty poté, co obdržíme jídlo, se nás přijde hlavní servírka zeptat, zda je vše v pořádku. Po dojedení dostáváme účet, na kterém jsou již předem návrhy na dýško a to ve výši 15%, 18% a 20%. U každé procentuální částky je i spočítána přesná odpovídající částka v dolarech, aby si s tím chudák zákazník, popřípadě neznalý cizinec, lámat hlavu. Na druhou stranu si dokážu představit, že bez této nápovědy by si host mohl procvičit při každé návštěvě restaurace i matematiku pro první stupeň základní školy.
Odcházíme na hotel, kde zjišťuji, že jsem byl asi na sluníčku o něco více, než bylo zdrávo. Takže se to projevilo ……na mé kůži, která dostala barvu jako logo od Coca-Coly. Při večerní procházce čínskou čtvrtí kupuji tedy na zítra něco proti sluníčku. Zatímco jsem u pokladny, vyběhne z obchodu černoška rychlostí, za kterou by se nemusel stydět ani Usain Bolt, se dvěma ukradenými šampony. Prodavač se jen podívá, zhodnotí svoje šance jí chytit na nulu, a přenese svoji pozornost opět ke mně. Spát jdeme okol půl dvanácté večer.
Autor: Superadmin NETservis | Sekce: USA - západ 2011 | Tisk | Poslat článek známému