Den 17. - Death Valley
5.10.2011
Z hotelu odjíždíme docela brzo a naše cesta směřuje do Death Valley. Nejenže je tam místo, které je 86 metrů pod úrovní hladiny moře, ale je to všeobecně nejteplejší místo na západní polokouli. Teplota v létě se pohybuje okolo 45 stupňů Celsia. Nejvyšší naměřená teplota zde byla naměřena 57 C. My jsme zde naštěstí v říjnu, takže dle teploměru z auta nejvyšší teplota byla 102 F, tedy 38,8 Celsia.
První část cesty je po dálnici. Z auta vidíme akorát dvě vězení v poušti a jednu armádní leteckou základnu. A protože jsme stále ještě v Nevadě, tak hned vedle základny je kasino. Jinak americké vojenské základny nejsou jako naše. Tedy představa, že na základně jsou jenom vojáci, kasárny a vše je uzavřené, je mylná. Vojáci bydlí na základnách s rodinami a mají na základně i zázemí (obchody, kina atd.). Snažím se navigovat do centra parku a volím okresku (alespoň podle mapy), zde pojmenovaná high way (dálnice jsou free way). První část cesty je krásná asfaltka. Ta ovšem po pár mílích končí a dál už je to dost off-road cesta. A to celých 15 mil. Všichni na mě vrhají vražedné pohledy, obzvláště posádka za námi, která schytává veškerý prach z našeho auta. Konečně najíždíme opět na asfaltku. Když ani po pár hodinách později nehlásí žádná kontrolka v autech, která by hlásila problém s pneumatikami, pořádně si oddechnu. Na svou obhajobu dodávám, že mapa celý úsek ukazovala stejným vyznačením.
A stejně to bylo zbytečné, protože druhé auto potřebuje benzín, takže se vracíme asi 30 mil k dálnici. Pochopitelně lepší cestou než jsme přijeli. Benzín tankujeme v opravdovém zapadákově, konkrétně v Amargosa Valley. Obchod u benzínky varuje, že jsme v area51 a že jsou všude ufoni. Další nápis je, že to, že jsme zde byli, se nestalo a navíc na to zapomeneme. Je zde i klasická hospoda čtvrté cenové kategorie. Jdeme jí zkusit. Honza oznamuje vrchnímu, kuchaři i provoznímu v jedné osobě, že nás bude 8. Protočí se mu panenky. Asi si představil, že budu muset vařit hodně jídel najednou. Nebo naopak radostí, že kvartální výsledky prodeje se díky nám ztrojnásobí. Menu bylo opravdu klasické - hamburgry, cheeseburgry, double burgery, hot dog, lívance se sirupem a máslem, salát, patty melt, steak a lososa. Chtěli jsme s Mortisem zkusit steak, ale nebyl k dispozici. Objednávám si tedy jeden velký lívanec a hot dog. Všichni ostatní si dávají burgery s hranolkama, Mortis zkouší patty melt. Asi 130 kilový a dobromyslný vrchní se nás nejdříve zeptá na kolik účtů to budeme chtít. Dohadujeme se na pěti a on si pečlivě píše každou objednávku zvlášť. Odejde do kuchyně. V televizi běží závody Indicar. Po chvíli z kuchyně cítíme pravou vůni přepáleného tuku. Po 20 minutách máme jídlo na stole. Na můj vkus hot-dog lehce přepálený, ale jíst se to v pohodě dá. Celkem jsme tam udělali útratu asi 100 dolarů. V hospodě jsme byli sami a tak si děláme srandu, že má na týden vyděláno a může si vzít dovolenou. Míříme zpět na začátek údolí.
Při vjezdu se zastavujeme na informacích. No to jsem možná trochu přehnal. U budky není nikdo. Jen automat na lístky (každý to přece poctivě zaplatí) a pár informačních cedulí. Jako první bod je Dantes view. Vede k němu horská silnička. Není divu, je ve výšce 1669 metrů nad mořem. Pokud jsme až dosud byli Death Valley zklamáni (všude nějaký trs trávy, křoví, sem tam veverka, prostě moc živo), tak výhled z Dantes view to vynahradí. Vidíme před sebou celé Death Valley i s horami na pozadí. Poté co jsme se nabažili výhledu, vracíme se silničkou nazpět na Zabriskie point. Ten nám nabídne výhled na zvrásněné hory. Míříme do visitors centra pro mapy. Nyní je na řadě výjezd po kolem solného jezera. Golden canyon je asi 6 km túra. Statečně ujdeme prvních 150 metrů a pak se vracíme k autu. Jedeme k Devils golf course, což je místo pár desítek metrů v solném jezeře. Vzniklo to prý tak, že někdo poznamenal, zde na tomto povrchu by mohl hrát golf pouze ďábel. Od jezera je překrásný pohled na hory kolem. Dále směřujeme na nejjižnější bod, kterým je Badwater. Pojmenování vzniklo tak, ženěno z projíždějící karavany chtěl dát napít vodu z jezera mulám. Ty to pochopitelně nevypily a tak prohlásili tuto vodu za špatnou. Jinak je zde ten nejnižší bod, jak jsem o tom psal na začátku blogu. Každé vystoupení z auta je teplotní šok. Navíc v údolí fouká silný vítr, který je ovšem horký asi jako fén. Nyní už se vracíme po silnici, kterou jsme sem přijeli a pouze si odbočíme na Artistic drive, což je jednosměrka. Jedná se o úzkou silničku, která nás zavede mezi skály. Večerní slunce rozehrává vzhled skal do široké škály barev a odstínů. Protože se jedná o nejsušší bod v Severní Americe, tak není divu, že zde ročně spadne průměrně jen 38 milimetrů srážek. A my máme to štěstí, že nás při výjezdu z údolí zastihne jedna z přeháněk. A ihned po ní následuje duha. Škoda, že ještě stále prší, takže se to fotí poměrně obtížně. U konce údolí ještě zastavujeme u písečných dun. Několik kilometrů čtverečních tu vypadá jak na sahaře. Jdeme se projít do písku a máme štěstí na další duhu.
Plni zážitků pokračujeme do našeho hotelu po úzkých silničkách, kde je spoustu hupů (rychlé klesání a stoupání za sebou). Lea je z toho nadšená a naléhá na Mortise aby do takovýchto hupů (zde se pojmenuje Dip) najel vždy vyšší rychlostí, aby si to mohla užít. Při večerní jízdě vystoupáme až do výšky 1511 metrů. Do dalšího údolí zase klesneme na pár metrů nad mořem. Po cestě za každým světlem vidíme ufony (Area 51) a děláme si z toho srandu. Díky navigaci nacházíme náš motel ve městě Ridgecrest velmi rychle a jedeme již jen do Walmartu si koupit něco k večeři. Moje obavy z další off-road cesty se naštěstí nenaplnili. S Mortisem musíme myšlenky na nějaký šťavnatý steak ještě na nějaký čas odsunout. Mimochodem tak blbě vybavený Walmart jídlem, jako byl ten v Ridgecrestu, jsme už dlouho neviděli. Je čas se akorát navečeřet, naplánovat zítřek a jít spát.
Autor: Superadmin NETservis | Sekce: USA - západ 2011 | Tisk | Poslat článek známému