Den 16. - Zion a Las Vegas
4.10.2011
Vstáváme dříve, protože já, Mortis a Pavel chceme stihnout Zion National Park a teprve potom jet do Vegas. Za pět minut osm už jsme sbalení a jdeme k autu. Zjišťujeme, že kontrolka tlaku v pneumatice asi včera nesvítila jen tak od sebe, protože pneumatika je prázdná. O Zionu si můžeme nechat jenom zdát.
Obrovská klika, že jsme ho včera kus projeli, jakoby to holky prorokovaly. A taky by to byl daleko větší průser, kdyby se to stalo včera. Nezbývá než zavolat na asistenční číslo autopůjčovny Dollaru. Naštěstí jsme auto po předchozích neblahých zkušenostech pojistili úplně proti všemu, včetně pneumatik a odtahu.
Po pouhých 10 minutách čekání (to i help linka UPC zvládne rychleji a všichni kdo tam volali vědí jak je katastrofální) jsme spojeni na operátorku. Raději dávám telefon na hlasitý odposlech, aby mi ostatní pomohli s překladem a případně s odpověďmi. Po úvodním kolečku dotazů jako číslo poznávací značky (už jsem si zapamatoval i správný název – licence plate), jméno na koho je smlouva začínáme řešit problém. Zkouším to popsat jako empty tire, ale jsem hned opraven na flat tire. Ještě pár měsíců ve státech a tyhle výrazy bych do sebe dostal. Zakončuje rozhovor dotazem na telefon. Diktuju jí český, ale nějak nepobrala ty dvě nuly na začátku. A pak na nás spustila asi minutovou řeč a jestli rozumíme. Nerozumíme. Ani jeden z nás úplně nepochytil, o čem mluvila. Necháváme si to opakovat a pak ještě jednou. Dali jsme dohromady, že by měl někdo přijet a vyměnit nám tu píchlou za rezervu, která je v autě. Ale v autě není plnohodnotná pneumatika, ale pouze pneumatika, která má umožnit, dojet problém vyřešit do nejbližšího servisu. A pak přišla část, kde si nejsme jistí, zda máme nechat někde opravit tu píchlou nebo koupit novou. Prostě nerozumíme. Každopádně bychom do 15 minut měli mít automatický hovor, který nám sdělí KDO a KDY nám vymění tu píchlou za tu rezervu.
Hovor nepřijde, což je asi způsobeno špatným číslem. Ale po půlhodině (jenom upozorňuju, že je neděle 9 ráno) zvoní telefon na pokoji (nadiktovali jsme adresu i číslo pokoje, kde jsme) a volá mechanik, kde jsme na parkovišti. Předpokládám, že volá z recepce, tak navrhuji, že pro něj přijdeme na recepci. Diví se tomu, ale nakonec souhlasí. Mortis pro něj vyrazí na recepci, ale tam není, protože to byl jen hovor, který někdo na recepci přepojil k nám na pokoj. Mechanik ale po chvíli doráží a pneumatiku během 15 minut vyměňuje. Mortis poznamenává, že ten vypadá na to, že si jednou rukou auto nadzvedne a druhou vymění pneumatiku. Sílu i postavu na to jistě má. Podepisujeme mu účet na 30 dolarů pro autopůjčovnu. Ptáme se ho, kolik je max. rychlost té pohotovostní pneumatiky (je asi poloviční šíře, než ostatní pneumatiky). Říká, že 45 mil. Další naše otázka směřuje na to, zda by se s tím dalo dojet do Las Vegas (193 km). Bylo vidět, že ho takováto otázka zaskočila a že by ho něco takového rozhodně nenapadlo. Do Las Vegas říkáte? A rychlostí 45 mil? No to by byl pěknej vopruz. Poslední otázka, zda neví nějaké blízké opravně. Ukáže na asi 600 metrů vzdálené místo, že támhle pod benzínkou. Ještě nás napadne zeptat se na cenu za opravu pneumatiky. Říká, že asi 15-30 USD. Respektive neříká dolarů, ale babek, ale to jsme vydedukovali až později a když jsem si jeho odpověď pro jistotu upřesňoval.
Jedeme zkusit opravnu. Byla zavřená. To, že je neděle ráno jsem už psal, že jo? Druhá taky. Zkoušíme benzínku, kde je reklama „Complete tire service. Mechanic on duty.“ Vysvětlujeme chlápkovi na benzínce problém. Jde s námi, vezme si pneumatiku a hledá defekt. Postříká ji asi nějakou mýdlovou vodou a po delší době nachází místo, kde to uchází. Naneštěstí nám sděluje, že to nejde opravit. Po chvíli hledání nám řekne, že pro naše auto ani nemá novou. Ptáme se ho opět na to, zda by se s tou pohotovostní dalo dojet do Vegas. Říká, no to je na vás. Když budete mít kliku, tak dalo. Zeptáme se ještě na to, zda je někde otevřená prodejna, že bychom koupili novou a případně na cenu. Otevřená prodejna by měla být asi 4 km daleko a cena okolo 100 USD.
Vracíme se na hotel (druhé auto mezitím po dohodě vyrazilo na Vegas) a dohadujeme se, zda koupit novou nebo risknout jízdu do Las Vegas. Nakonec zvolíme to risknout. Cesta ubíhá rychlostí 45 mil./hod. neskutečně pomalu. Je to více než vyhlídková jízda. Všechny kamiony si můžeme pečlivě prohlídnout z levé strany. Navíc začne auto křičet, že by potřebovalo výměnu oleje. Tlačíme každou desetinku míle, co zbývá do LV, očima dolů. Po 30 mílích začne opět svítit ukazatel tlaku v pneumatice. Znervózníme. Po 90 mílích začne kontrolka výhružně blikat. Sjíždíme z dálnice k benzínce. Nejsme schopni to nahustit, tak Pavel šel dovnitř sehnat někoho, kdo by nám s tím pomohl. Přichází hrozně ochotnej kluk, kterému je navíc rozumět. A taky jsme už vyzbrojeni výrazy jako flat tire, emergency tire, flashing senzor atd. Takže nám pneumatiku dohustí a říká, že u téhle pohotovostní, bude ta kontrolka svítit vždycky, protože kontrolka je nastavena na normální. Poděkujeme a vyrážíme zdolat posledních 30 mil. Čekáme, kdy nám ta pneumatika odejde a připojí se tak ke stovkám svých kolegyň, které se běžně válejí u amerických dálnic. Pneumatika vydrží a my dojíždíme do Dollaru v Las Vegas.
Všem nám spadne kámen ze srdce a Mortis je z takovéhoto vyhlídkového řízení hodně unavenej. V kanceláři Dollaru popíšeme problém. Slečna za pultem po nás chce akorát smlouvu. Ještě než ji u sebe najdu, tak za námi přijde na parkoviště a ukáže na červeného Forda Escape. Líbí se nám vícenež Jeep :-) Překládáme zavazadla a slečna za chvíli přijde s novými papíry. Během 20 minut máme nové auto a s plnou nádrží.
Pokoje v Imperial Palace máme až od 16:00, takže jedeme ještě na chvíli nakupovat (Pája už nebude jezdit v americe s hroznou taškou, ale koupil si kufr Samsonite, později se dozvídáme, že Věra si taky koupila nový velký kufr a Lea malý do letadla). Mezitím přichází SMS od holek, že už jsou ubytované a shání kufry, které jsme vezli. Vracíme se na hotel. Nejsem si jisti, zda si můžeme auto parkovat sami nebo nám bude zaparkováno. Nakonec si ho můžeme zaparkovat sami. Vracíme se pak s kufry na recepci, což může být tak půl kilometru, protože to je nejen přes celé parkoviště, ale i přes celé kasino. Na recepci nás čeká šok (holky na to tedy lehce upozorňovali). Fronta na check-in je asi tak na hodinu a stojí v ní možná i 100 lidí. I v Albertu je člověk u pokladny maximálně 20 minut. A to vše u kasína, kde se hulí o sto šet. Pravda, dvoulůžkový pokoj stojí 30 USD a mají tu těch pokojů několik tisíc, ale i tak by ta fronta nemusela být na hodinu. Je vidět, že velké hotely mají i své nevýhody. V předchozím jsme to měli sice do centra 20 minut, ale na pokoj jsme nečekali vůbec internet byl v ceně (zde je za 11 USD). Možná by někdo mohl Imperialu poradit, aby zřídil automatické check-iny. Když to jde na letištích, proč by to nešlo v hotelích. Ještě mi někdo někdy řekne, že Američané neznají fronty, tak je pošlu do nějakého velkého hotelu v Las Vegas. Uff. Po hodině máme pokoj.
Po chvíli vyrážíme opět do města něco zbodnout. Od rána jsme nic nejedli. Po dlouhém hledání kotvíme v nějaké fast-foodu v obchodním centru (ono něco jiného se v LV hledá fakt blbě a spíše na okrajích). Dávám si nějaké kuřecí se zeleninou a mám to jako pozdní snídani a oběd a brzkou večeři zároveň. Vracíme se do hotelu, kde máme všichni sraz v 19:00. Společně pak jdeme dolů si zahrát. Nejdříve zkoušíme automaty, nejmenší vložená částka je 1 dolar a jednotlivá sázka pak 5 centů. Vyhrávám 1,3 dolaru za vsazený dolar, takže jsem v plusu a nechávám si vytisknout tiket k proplacení (automaty už nesypou mince, ale tikety). Nechám si ho jako suvenýr. Nejúspěšnější je ale Mortis, který na jeden vsazený dolar vyhrává ještě 4 navrch. Mili vyhrává tuším 1,5 dolaru, ale už předtím jeden nebo dva prohrála. Pavla a Leu to láká na ruletu. Nejmenší sázka je 5 dolarů. Pavel o jedno číslo netrefuje hlavní výhru (měl 23 a padlo 22). Postupně prohraje 10 dolarů. Lea hraje o něco déle ale nakonec i ona prohrává podobnou částku. Odcházíme z kasina podívat se na fontánu u hotelu Bellagio. Je asi 5x větší než Křižíkova, ale pouze bílá. Show je každých 15 minut, celkem shlédneme dvě. Někteří se vrací pak ještě pozdě v noci a vidí i další. Ostatní ještě chtějí prohlížet město, ale já jsem unaven. Takže si za nekřesťanských 6,5 dolaru kupuju dvě lahve 750 ml perlivé vody a jdu na pokoj psát blog a pak rychle spát.
Ráno se ještě dozvím, že Mirka na vsazených 10 dolarů získala celkem 30. Tím se stala nejúspěšnější z naší skupiny. Jinak nějak jsme se uvnitř naší skupiny nedohodli správně na počtu pokojů, takže nám holky sdělí, že máme ne 3, ale 4 pokoje. Problém je, že na příjmení Mortise tam žádní rezervace není. Později se najde, že to je na jeho jméno - JIRI. Pavel se pak ještě v noci odstěhoval z našeho 15. patra do svého soukromého pokoje na 12. Vtipně přitom málem vzbudil cizí lidi, protože si myslel, že mám 1252, ale když an dvěřích bylo nerušit, tak to ještě jednou zkontroloval a zjistil že má 1225.
Autor: Superadmin NETservis | Sekce: USA - západ 2011 | Tisk | Poslat článek známému