Den 14. - Antelope Canyon a Monument Valley
2.10.2011
Vůbec poprvé jdu dneska na snídani. Za nic to nestojí. Řekl bych, že průměrný český penzion, o hotelu ani nemluvím, má několikanásobně lepší snídani. Zde v Americe je pokaždé nabídka sladkých věcí (donaty, muffiny, marmelády), ale slaného není k dispozici vůbec nic. Za velký úspěch se dá považovat nějaký krémový sýr ve stylu pomazánkového másla. Na bagel se to namazat dá, ale to je tak všechno. Někteří hosté hotelu si snídani přilepšují nakoupeným ovocem, salámy a sýry.
Taky by mě zajímalo, jakého amerického soudruha napadlo, dát v hotelu na podlahu dlažbu. Ráno slyšíte projet kolem vašeho pokoje každý kufr na kolečkách. Na druhou stranu jsme v tomto hotelu poprvé měli tři plnohodnotné postele (žádné přistýlky). Opět se nám nedaří odjet v plánovaný čas. Jediné řešení asi bude stanovovat ty odjezdy dříve. Náš první cíl je Antelope Canyon. Ten je naštěstí vzdálen je pár mil od Page, kde jsme ubytovaní. Antelope Canyon není státním (vládním) parkem, ale patří Navahům. Později se dozvídáme, že ani nepatří všem Navahům, jako jedné rodině. I u indiánů panuje tvrdý kapitalismus. O tom se sami přesvědčujeme. Do státních parků máme permanentku, ale ta nám je tady samozřejmě houby platná. Takže platíme 6 USD za vstup a dalších 25 USD za vyjížďku a prohlídku Antelope Canyonu. Mortis začíná trousit poznámky o diskriminaci, vypasených indiánech a vydřiduších. Je pravda, že jsme zatím na hubeného indiána nenarazili. Kupujeme si vstupné a za 20 minut už jedeme džípem vstříc kaňonu. Je úžasný. Jeskyně shora propouští světlo a vytváří neuvěřitelně krásné barevné kombinace rudých skal. Některé skalní výběžky pak připomínají například Monument Valley nebo George Washingtona. Jeskyně (kaňon) je místy 20 metrů vysoká. Každý průnik světla vytváří na stěnách jinak zbarvené úkazy. Máme docela dobrého průvodce, který nás nikam nežene a podává nám dlouhý výklad. Ostatní průvodci to ženou strašně rychle. Asi po hodině jsme dovezeni opět k parkovišti.
Vedle kaňonu je nepřehlédnutelná elektrárna, asi chtěli indiáni vysílat větší kouřové signály než pomocí jednoduchého ohně. Nabíráme směr Monument Valley. Je těžké se neopakovat, když krajina kolem které jedeme je neskutečná. Ale to bychom museli stavě každé dvě minuty, což se opravdu nedá. Do Monument Vallley je to asi 150 km. Po cestě nás zastihne první déšť. Mortis suše konstatuje, že je to po měsíci poprvé, co déšť vidí. Mě naopak potěší výrazné snížení teploty. V tu chvíli nám nedojde, že by mohlo pršet i v Monument Valley. Ve indiánském městě Kayenta si dáváme oběd. Jako běloši vypadáme poněkud exoticky, evidentně sem nezapadáme a navíc se cítíme jako národnostní menšina. V místním Burger Kingu mají výstavku k působení Navahů ve druhé světové válce. Navahové působili hlavně u vysílaček, kde mezi sebou mluvili svojí vlastní řečí a tu navíc kódovali. Šance, že by to rozluštili Japonci byla opravdu minimální (něco málo k tomu bylo vidět ve filmu Kód navajo).
Pokračujeme pár dalších mílí do Monument Valley. Není to jenom o jednom či dvou skálách trčících z pouště, ale o několika desítkách. Jediné co nás mrzí je, že je zataženo, takže je nemáme nasvícené tím správným světlem. No, nemůžeme mít ideální počasí pořád. Pokračujeme údolím a kocháme se. Ze silnice, jak jinak. Ostatně na obě strany je plot, takže nám ani nic jiného nezbývá. Holky se opět vášnivě vrhly na nákupy indiánských suvenýrů. Odcházejí s několika šperky a lehčí o pár dolarů. Pak se naše dvě auta rozdělují. Jedna zamířila ještě dále do údolí, respektive do opět placeného parku, kde mohou jet kolem některých skal ve svém jeepu (Po návratu na hotel se dozvídáme, že jsme měli jet s nimi, stálo to za to). Naše druhé auto to tolik neláká, takže pokračujeme ještě chvíli neplacenou části údolí. Pak monumenty skončí, otáčíme auto a vracíme se. Máme nakonec štěstí. Kousek údolí prosvětluje západ slunce, takže vše najednou vidíme v daleko lepším a teplejším světle. Na fotografování a zastávkách necháváme další hodinu. Společně s Las vegas je mezi námi cítit lehké zklamání z Monument Valley. Otázka je, zda by náš dojem byl lepší, kdybychom si dali ten výlet přímo kolem skal.
Při návratu do Page už je pořádná tma, bouřky a silný vítr. Ochladí se až na 55 stupňů F, tedy cca 13 C (což oproti Las Vegas a 38 C je opravdu rozdíl). Stavujeme se ještě ve Walmartu a hodinku nakupujeme převážně jídlo a pití. Na pokoji si pak opět v kelímku ohříváme s Mortisem párky. Po „večeři“ následuje ještě bojová porada s přesněním programu na další den. Ta se nakonec protahuje asi na 1,5 hodiny, protože se snažíme rozplánovat i ostatní dny – hlavně Death Valley. Na konci porady zjistíme, že jsme zapomněli zabookovat hotel na zítra, což se nám díky internetu, notebookům a platebním kartám podaří vyřešit. Nejhorší je, že se nám všeobecně špatně odhaduje, co za den zvládneme, kolik času necháme v tom či onom parku a kde nás cesta zpomalí. Predikovat, kde skončíme další den, abychom mohli zarezervovat nějaký hotel, je tedy činnost na úrovni věštění z karet.
Autor: Superadmin NETservis | Sekce: USA - západ 2011 | Tisk | Poslat článek známému