Den 13. - Hoover Dam a Grand Canyon
1.10.2011
Odjezd plánovaný na 9 se nám nedaří dodržet. Před odjezdem z Las Vegas jedeme ještě natankovat benzín. Automat postupně odmítne platební karty nás všech. Jdeme tedy k pokladně zaplatit předem částku za kterou chceme natankovat. Platím 35 dolarů. Podaří se nám natankovat jen za 33 než je nádrž plná. Ve snaze dotankovat vylejeme část benzínu z nádrže.
Nabíráme směr Hoover Dam. Před přehradou je bezpečnostní kontrola, ale asi nevypadáme podezřele, takže jsme propuštěni bez zdržení dále. Podle rady na jednom z blogu nestavujeme na placených parkovištích před přehradou, ale přejíždíme ji a stavíme na parkovišti až za ní, kde to je zdarma. Je odtud výhled na přehradu. Pomalu k ní sestupujeme. Přehrada je velká, ale prřiznám se, že jsem ji čekal ještě větší. Za přehradou na vrchu se ještě tyčí silniční most. Všude je spoustu elektrických sloupů a jak stojí v kopci, tak se dohadujeme, zda sloupy drží vedení nebo vedení sloupy. Obcházíme celou přehradu, okolo nás zaslechneme češtinu i slovenčtinu a všechno si fotíme. Asi po 50 minutách odjíždíme směrem na Grand Canyon.
Začínáme být v časovém skluzu, protože navigace ukazuje, že k němu dojedeme těsně před 17:00. Po dvou hodinách zastavujeme u čerpacích stanic, kde dáváme rozchod na 15 minut na nákup jídla. Nemám hlad, takže si potřebuju koupit pouze něco k pití. Zamíříme s Věrou přes silnici k Subway (Věra nemá chuť na čínu, kterou si zvolili ostatní) a benzínce. Přejít frekventovanou silnici s 8 pruhy není úplně jednoduché, takže polovinu patnáctiminutového limitu necháme jenom na přechodu tam a zpět. Věra si objednává nějaký kuřecí sendvič. Já se snažím najít perlivou vodu, tonic nebo něco k pití, co bude vychlazené, ale nebude to sladké. Už jsem to psal dříve, ale sehnat perlivou vodu je problém. Pokud ji vůbec mají, stojí 4x tolik, co běžná voda. Tonik pro změnu také většinou nemají, a pokud ano, tak jen litrovou láhev. Z benzínky odcházím s nějakým citronovým pitím a doufám, že to nebude sladké. Nasedáme do aut a míříme směrem na Grand Canyon.
Ještě nám zbývá asi 180 mil. Krajina kolem se mění z pouště na mnohem pohlednější. Nejdříve vidíme sem tam nějaký porost, později začínají porosty houstnout a nakonev vidíme i vzrostlé stromy. Každý 15-20 mil. se krajina změní na jinou. Je fascinující pozorovat tyto změny. Postupně přicházím o signál na mobilním telefonu. Ještě před parkem stavíme u benzínky a pro jistotu tankujeme plnou. Poté již bez zastávky míříme k národnímu parku. U vjezdu využíváme roční vstupenku d všech národních parků, kterou jsme koupili již v Praze. Bojujeme s časem, protože je akorát západ slunce. Stmívá se tu brzo a rychle, přibližně okolo 17:45. S posledními paprsky slunce dobíháme na vyhlídku Grand Canyonu. Za pár minut je tma, ale i tak jsme viděli naprosto úchvatnou scenérii. Grand Canyon je opravdu obrovský, velmi barevný, rozmanitý a hlavně obrovský. Jen si tak povzdechnu: „Tohle si někdy projít s batohem na zádech, to by musel být neuvěřitelný zážitek.“. Z fotografií má člověk nějakou představu, ale dokud nestojí na okraji kaňonu, ví houby o tom, jaký je to prostor. Vracíme se k autu a míříme do města Page, kde máme rezervaci v hotelu Super 8. Dostáváme obrovský pokoj s třemi regulérními postelemi. Holky začínají zkoumat možnost praní a po chvíli mě oberou nejen o špinavé prádlo, ale i o sedm čtvrt dolarů. Později k tomu ještě přidávám další dva dolary v drobných. Jedno praní stojí dva dolary. Potřebujeme dvě pračky – světlé a tmavé prádlo (celkem 4 USD). Pak potřebujeme dvakrát prášek (2,5 USD). A nakonec dvakrát sušičku za další 4 dolary. Vše je potřeba naházet ve čtvrtdolarech. Tolik původní plán. Ten byl nabourán specifickým chováním místních praček. Protože nefungují na principu, že tam hodíte prádlo a prášek a následně zavřete a voda se naplní sama. Princip je naprosto opačný. Prázdnou pračku necháte napustit vodou, hodíte tam prádlo a nakonec zasypete práškem. Nakonec vše dobře dopadlo a po zaplacení neskutečné sumy a vyčerpání velkého množství času Ley a Věry máme po 14 dnech vypráno. Je čas jít spát!
Dodatek: Při noční jízdě z Grand Canyonu projíždíme kusem, který hoří. Zarazí nás, že to nikdo neřeší a přitom okolo hořících stromů jedeme asi 10 minut. Je to opravdu zvláštní pocit, jet přímo hořícím lesem. Rozhodně jsme byli rádi, když jsme to měli za sebou. V podstatě to hořelo tu a tam (sem tam strom), jinak bylo spíše více dýmu než ohně. Je pravda, že zpětně jsem si taky vybavil, že u vjezdu do parku bylo značené riziko ohně a bylo na stupni moderate (druhé nejmírnější po low). Druhý postřeh se týká noční oblohy. I z auta byla v noci vidět na Arizonské poušti tak překrásná obloha, že to bylo k neuvěření. Všude nějaká hvězda a úplně čisté nebe. Opravdu zajímavá podívaná.
Autor: Superadmin NETservis | Sekce: USA - západ 2011 | Tisk | Poslat článek známému